Rod Pěgřimek (Piegrzimek, Piegrzymek) z Prostřední a Dolní Suché a Lazů

Otec mé matky Jan Pěgřimek pocházel z hornického rodu Pěgřimků. Pracoval na dole Františka a později na dole Lazy

Pravděpodobně zažil velké důlní neštěstí, které 14. června 1894 postihlo doly Jindřicha Larisch-Mönnicha  a bylo doposud největším důlním neštěstím v Ostravsko-karvinském revíru. Výbuch zasáhl Důl Františka; při následném požáru v něm a v sousedních dolech Hlubina a Jan Karel, které s ním byly v podzemí propojeny, zemřelo 235 osob.

Jan Pěgřimek a Sofie Foltyn

Tuto dobu a místo, kde žili Pěgřimkovi, popisuje Karin Lednická v knize „Šikmý kostel“. Právě díky této knize jsem pochopila, jak složité období to bylo.

Kostel svatého Petra z Alkantary byl postaven roku 1736 v barokním slohu. Nechal jej postavit místní šlechtic František Wilhelm Larisch na místě dřevěného kostela svatého Martina, zmiňovaného již v roce 1447. Jelikož v Těšínském Slezsku bylo již svatému Martinovi zasvěceno několik kostelů, byl jako patron nového kostela vybrán svatý Petr z Alkantary. Teprve roku 1759 byl kostel konsekrován biskupem Filipem Gothardem Schaffhotschem z Vratislavi. Jedinečnost chrámu spočívá nejen v jeho historické hodnotě, ale zejména v okolnostech, které stavbu postihly a natrvalo poznamenaly. Po zahájení těžby černého uhlí bylo od roku 1854 pod kostelem vytěženo 27 slojí v celkové mocnosti 46,82 metrů. Ještě počátkem 90. let minulého století hrozilo kostelu zřícení a byl určen k demolici. V letech 1994-1995 proběhla generální oprava a zajištění objektu a kostel se tak znovu zaskvěl v plné kráse.

Kostel sv. Petra z Alkantary, často nazývaný prostě „šikmý kostel”, se nachází v okrajové části města Karviné. Původně byla však tato nynější městská část Karviná-Doly samostatným městem, které se nazývalo Karvinná, a to až do r. 1949, kdy došlo ke sloučení s ostatními obcemi a vzniklo město s jednotným názvem Karviná. Karvinná byla městem s výstavnými domy stejně jako hornickými koloniemi, reprezentativním zámkem Solcou včetně krásného zámeckého parku, byla zde radnice, úřady, pivovar, dva kostely (novější již neexistuje a zůstal jen nynější šikmý kostel), školy, řada kulturních i sportovních zařízení a spousta dalších objektů dotvářejících občanskou vybavenost většího města. Význam Karvinné souvisel především s těžbou uhlí, která ovlivnila vznik dalšího průmyslu a podnítila její celkový rozvoj. Postupně však to, co bylo původně faktorem dynamického rozvoje města, se později stalo jeho zkázou. Vlivem poddolování zanikla téměř celá Karvinná, kde se do dneška zachovalo jen pár objektů, mezi nimi právě šikmý kostel.

Byly to obrovské rodiny, děti se rodily a umíraly jak na běžícím páse.

Jan se oženil a přestěhoval se do domu v Lazech. Zde se mu narodilo 8 dětí. Mezi nimi i moje babička Anna, nar. 20. června 1896.

Obec Lazy byla významným sídelním centrem širšího Orlovska. Max. počet obyvatel dosáhl před druhou sv. válkou cca 9 tisíc. Obec měla česko-polský charakter. Původní Lazy jsou celé srovnány se zemí, tvoří je pouze nově zalesněná krajina s odvaly důlní činnosti mezi Orlovou a Havířovem. Počet obyvatel současných Lazů je pouze 240. V Lazech nenajdete kromě areálu Nové jámy žádnou významnou památku. V krajině bývalého městečka zůstává několik osamocených pomníků a památníků. Dokladem bývalého rozmachu je jen uliční síť, která zůstala dochována, avšak bez zástavby. Silnice a chodníky v polích a na loukách se pravidelně střetávají v různých úhlech a můžeme jen tušit jejich dnes neexistující názvy.

Lazy se staly mementem rozvoje průmyslu, především těžby černého uhlí. Většina obyvatel současné Orlové si pod pojmem Lazy představí pouze černouhelný důl stojící u hlavních cest do Havířova a Karviné, nikoliv dřívější město. Jediná možná budoucnost Lazů je parková úprava rekultivované krajiny (kvůli poddolování je na Lazy uvalena stavební uzávěra), a tak se možná dočkáme největšího evropského parku, který se bude rozkládat mezi městy Havířov a Orlová.

Básník Petr Bezruč napsal obdivnou báseň o zdejším starostovi Křístkovi, který přes mnohé národnostní půtky prosadil v Lazech českou ("moravskou") školu – báseň Lazy (viz Slezské písně). 

O babičce bude samostatná kapitola. Její život byl protkán často až neuvěřitelnými příběhy.

Věděla jsem toho velmi málo, maminka odmítala o ní mluvit. Všechno jsem se dočetla až v jejích dopisech, které babička posílala dceři z Holandska. Den po dni byly srovnány a uschovány v kufru na půdě našeho domu v Praze – Suchdole. Je jich zhruba 2500. Přečetla jsem tak třetinu, není to moc veselé čtení.

Anna Pěgřimková

Moje maminka, Věra Fochlerová

Já, dcera Věry

Maminka