Propršené Benátky 2011
Benátky - ikonické město obklopené mnoha malými ostrůvky. Cesta za ním je však tristní... Tím spíše, když vstoupíte na palubu dálkového autobusu a říkáte si : "Sakra.. tady je něco jinak"...
Co je jinak záhy zjistíte, když usedáte na svá sedadla... v autobuse je totiž o deset sedadel více. Tudíž vaše místo má asi tak velikost pro dítě do deseti let.
Vize 14 hodin na tomto místě je dost děsivá. V okamžiku, kdy slečna před vámi se rozhodne spát a chce si položit byť jen o pár centimetrů sedadlo přicházíte o kolena. Poprosíte jí, že to prostě nejde, aby si položila sedadlo a v tu chvíli jste třídní nepřítel číslo jedna..
Ale co se dá dělat, už tam člověk je (zřejmě naposledy) a frčí tmou přes Alpy, které nevidí a pokouší se alespoň na chvíli nějak to svoje jinak docela skladné tělo přesvědčit, že tohle je ta nejpohodlnější pozice pro 10 ti hodinový spánek.
Rozednívá se ... Průvodkyně nám rozespalým hlasem oznamuje, že jsme na místě o hodinu dříve, a že si můžeme dělat co chceme. Což bylo v tu chvíli opravdu vtipné, protože venku leje jako z konve. A tak si děláme co chceme v autobuse - opět na svých skvělých minimístech.
Já jsem snědla řízek - asi poprvé v životě jsem snídala v šest ráno. To bylo asi ze zoufalství po té probdělé noci.
V osm hodin odjíždí loď do vytoužených Benátek. Obecně mám fobie z lodí a letadel, a to co se stalo, když jsem natěšená vlezla na loď, mě ohromilo. Na lodi byly židle jako v kině, což mi v mé fobii moc nepomohlo. Loď se rozjela, venku stále zima a déšť.. okna se zamlžila a já v tom totálně přeplněném, nedýchatelném prostoru začala pociťovat ony příznaky z jízdy na lodi.
Co se dalo dělat. Odvážně jsem vstoupila na záď, která byla naštěstí otevřená a tam dýchala a dýchala. Pak jsem si ale uvědomila, že když už jsem v takové blbé situaci, tak bych jí mohla využít. Vyndala jsem telefon a začala fotit.. a díky tomu jsem zapomněla, že mi bylo špatně. A tak jsem udělala pár snímků, které rozhodně nikdo mít nebude, protože všichni si užívali toho posledního sucha a tepla na lodi.
Vystupujeme na nábřeží, kde se to za normálních okolností hemží maskami. No co by tu také v tom slejváku dělali, že?
Paní průvodkyně nám oznamuje, že se sejdeme před osmou u lodi a jsme podezřelí znovu. Chceme jít sami a ne s ní...
Uhýbáme hned s přáteli do boční uličky a ocitáme se na prvním krásném náměstíčku. Zde nám poprvé došlo, co tu vlastně těch deset hodin budeme dělat. V zimě, dešti..
Prolezeme prostě kde co, dokud nebudeme promočení. To bylo skvělé rozhodnutí, protože jsme opravdu vlezli, kam to šlo.
Půl dvanácté??? To dopoledne uteklo doslova "jako voda". Přicházíme k pizzerii, kde si dáme oběd. Kamarád zjišťuje, kolik jsme toho na ty tři hodinky nachodili. Informace, že 2,5 kilometru nás tedy velmi pobavila. A zde vznikl nápad, že "na každom kilometri" se zastavíme v nějaké hospůdce. Krásně nám to vycházelo, kamarád vždycky zavelel "kilometer"!!! (bez ohledu na to, kolik metrů jsme ušli)... a téměř vždy byla poblíž nějaká osvěžovna.
Vynikající rozhodnutí!
Mnohem lépe se nám po Benátkách chodilo, už nám nebyla zima a byli jsme veselí.
Dokonce přestalo asi na dvě hodiny pršet, což jsme využili k navštívení náměstí Sv. Marka. Chtěla jsem samozřejmě do katedrály.. ale při pohledu na tu frontu jsem to vzdala a radši pokračovala další "kilometr".
Dočkali jsme se asi deseti masek!! .. a slavnostního průvodu, kdy opět začalo pršet a ti obětavci přeci jen došli na náměstí.
Myslím, že jsme den zakončili stylově. Usadili se na nábřeží v hospůdce a koukali na západ slunce. Kde se tam vzalo slunce nikdo vůbec nechápal, když celý den pršelo.
Ještě pár fotek a hurá na loď a do našeho skvělého autobusu. Tentokrát jsme byli ale tak unavení, že jsme i na chvíli usnuli. Tělo se bránilo pozici skrčence, takže spánek jsme dohnali až doma. Ale i tak to byl skvělý zážitek a i v tom stavu, v jakém jsme byli, jsme nafotili hodně krásných fotek.
