Josef Behenský

Můj děda se narodil 28.8.1898 ve vesnici Chalupy u Přeštic. To datum ho rozhodně předurčilo k nějakým neuvěřitelným činům, což se mi potvrdilo vlastně až po nálezech dvou vyznamenání - Válečného kříže a Pamětní odznak II. odboje.

A tak začalo moje bádání. Našla jsem mnoho dokumentů a ta historie, co jsem pomalu zjišťovala mne úplně pohltila.

Podělím se o celý příběh i na Paměti národa.

Josef měl tři bratry – Jana, Karla a Václava. Jan padl v první světové válce a Karel měl o něco větší štěstí než Josef. Při hromadném zatýkání v Plzni ho gestapo zatklo a dostal se do Buchenwaldu. Odtud byl deportován do pracovního tábora Dora a na konci války přežil jako jeden z mála pochod smrti do Bergen – Belsenu, kde byl osvobozen. Václav nikdy ve válce nebyl, staral se o hospodářství v Pteníně a on jediný měl za války jídlo, o které se dělil s rodinou. Děti tam často jezdily, jak říkal otec.

Josef se vyučil se strojním zámečníkem. V roce 1925 se oženil s Annou Christelbauerovou a společně bydleli na Suchdole.

Štěstí je v tom, že můj otec je velmi pořádný a vše pečlivě ukládal.

Mohla jsem si tedy udělat ucelený pohled na válečný život mého dědy a vlastně i jeho bratra Karla. Ten naštěstí přežil věznění v koncentráku i pochod smrti a tak jsem ho znala. Bylo mi mockrát líto, že jsem byla tak malá, když žil a nemohla jsem zažít vyprávění o jeho životě.

Němci samozřejmě vysílačku hledali v domě, ale nenašli. Ze vzpomínek mého otce: „Přišel jsem domů ze školy a tady seděl děda a klepala se mu fajfka v puse… řekl mi, že tu byli Němci a sebrali mu tabák. Ale že prý jeden byl „tak hodný“, že mu jeden balíček nechal. A že něco hledali“ …..

Teprve až teď jsem pochopila, čím si babička prošla. Dědu odvedli a ona ho už neviděla. Jen jí přišlo vyrozumění, že byl „popraven zastřelením“.

Byl nesmírně manuálně zručný a tak po domě byly různé věci, které sám vyráběl. Např. vyrobil babičce nádhernou železnou poličku nad umyvadlo ve tvaru motýla. Těch vzpomínek je hodně, ať to byl dům, nebo zahrada. Na zahradě si postavil totiž kouzelnou dílničku, kde já jsem trávila hodně času, protože tam byly opravdové „poklady“.

Z fotek na mne koukal muž, ze kterého jsem měla obrovský respekt, ale nikdy jsem si nedovedla přestavit, co vlastně prožil.

Prezident L. Svoboda dědovi udělil v roce 1945 in memoriam vysoké vyznamenání – Československý válečný kříž a Pamětní odznak druhého národního odboje v roce 1951.

To, že byl můj děda nesmírně statečný, jsem se dozvěděla až někdy kolem mých pětapadesátin.

Štracháním na půdě našeho domu jsem objevila dva zarámované obrazy, kde na jednom byl válečný kříž a na druhém medaile za statečnost. Šla jsem za otcem s otázkou, co to je. Suše mi odvětil - “to jsou vyznamenání mého táty”. Vykulila jsem oči a opět se ptám, proč nikde nevisí a válejí se někde zaprášené na půdě. Odpověď zněla: “Protože pro mne nemají žádnou cenu”. Nejcennější byl jeho život. Nikdy se o dědovi nemluvilo, na pár mých otázek byla odpověď holou větou - Němci ho zastřelili.

No a tak jsem se začala ptát dál, ale otec o tom stále nechtěl moc mluvit. Dal dohromady pár

stěžejních informací, jako že u nás v domě měl děda vysílačku, že zažívali noční přepadovky

esesáků, jak zuřivě hledali vysílačku. Nikdy nic nenašli. Jak jim všechno vzali, potraviny, tabák dědečkovi... A jak ho udal soused. Jak soused? Ptám se... to jste jako celý život věděli, kdo ho udal? Ano.. věděli. Neumím si představit tu hrůzu, žít vedle takového člověka. Jednoho dne prostě děda nepřišel z práce, a oni se až za dva měsíce dozvěděli, že byl popraven. Byl vyučen strojní zámečník a pracoval v JAWĚ. Tam ho v roce 1942 zatkli. Nedokázali ho ale z ničeho obžalovat.

Jen byl holt na blbém místě v blbý čas. Babička vzpomínala, že se jednou na Suchdole objevil člověk a velmi se podivoval, že Josef není doma. Že měli všichni jít domů. „Na oko“ je pustili, ale část vězňů odvezli na Kobyliské popraviště, kde byl můj děda 30. 6. 1942 zastřelen. Babička nikdy nezjistila, kam se podělo jeho tělo (to já už dnes vím, viz příspěvek), nikdy mu nemohli vzdát čest aspoň u hrobu.

Otec popisoval, jak při bourání včelínu na zahradě se našly zakopané zbraně...Pak se jen zvedl a přinesl mi desky s nějakými lejstry. “Na, tady se to všechno dozvíš....”

Dostala jsem různé doklady, rodné listy a mimo jiné jakousi kopii dědova výslechu. Nevím, kde k tomu přišli, ale bylo tam vše přesně popsané a dokonce právě na jednom útržku bylo napsáno jméno toho udavače.

Nikdy mne válka nezajímala, pro holku je to takové těžké téma. Ale nějaké elementární znalosti jsem pochytila za svůj život a z těch papírů jsem poskládala neuvěřitelný příběh.

Josef Behenský byl členem odbojové organizace Kapitán Nemo. Vedením organizace byl pověřen Karel Nejedlý, bývalý pracovník šifrovacího odboru ministerstva vnitra. Ten do organizace zapojil i další bývalé kolegy z pražského ředitelství pošt a telegrafů. Podařilo se jim získat řadu spolupracovníků v dalších důležitých úřadech, institucích a průmyslových podnicích. Kontakty získali i mezi úředníky protektorátních ministerstev a také v rozhlase. Později byly na Nejedlého síť napojeny sítě mjr. Rošického zabývající se vojenským zpravodajstvím a redaktorů ilegálního Rudého práva a posléze došlo i k propojení se sítí ÚVOD /Ústřední vedení odboje domácího byl ústřední orgán protinacistického odboje v Protektorátu Čechy a Morava/.

K likvidaci skupiny přikročilo gestapo nejprve na podzim 1941. Nejedlému se podařilo zmizet a skrýval se do jara 1942, kdy byl při další vlně zatýkání 27. května společně s dalšími příslušníky skupiny také zatčen. Zemřel v Malé pevnosti v Terezíně. Část odbojářů, která přečkala zatýkání později založila odbojovou skupinu Bílá lvice.

Organizace se zaměřovala na získávání informací zpravodajského charakteru zejména z

protektorátních úřadů, ale i informací z průmyslu. K jejich předávání Spojencům byla využívána jednak vysílačka Sparta, ale i kurýrní cesty přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii či přes neutrální Švédsko. Další informace byly posílány na Voskovu krycí adresu v New Yorku. Některé z těchto informací využíval Voska k protiněmecké propagandě v USA. Z oblasti defenzivního zpravodajství skupina prováděla sledování kolaborantů a shromažďování informací o ostraze a vojenské ochraně důležitých průmyslových podniků.

Až potud sahaly otcovy doklady. Ale měla jsem se dozvědět ještě víc.

Dům na Suchdole se vloni 2020 začal bourat. Kladla jsem synům velmi důrazně na srdce, ať jsou velmi obezřetní, že v domě můžou být další zbraně, nebo někde na pozemku a hlavně ta vysílačka. Vše projeli detektory a nic nenašli. Ale já na půdě ano.

Kufr dalších artefaktů, dokumentů nejen o mém dědovi.. ale i o jeho bratru Karlovi. To byl tedy poklad! Synové pak našli v dědově kůlně dvojitou zeď, za kterou bylo schováno množství kovových peněz, různé šperky a také dědovo úžasné ručně dělané kapesní nože, vykládané perletí. Tolik drobných, že jsem ten hrnec nemohla utrhnout od země.

Nevěřím na žádné karmické bytosti, ale v okamžiku, kdy jsem domů dotáhla ten kufr a otevřela ho v předsíni, začlo nade mnou zuřivě blikat světlo. Jen se se podívala nahoru a řekla - já vím, že mě vidíš... teď je to ve správných rukou. A to byla ta poslední kapka na cestě za získáním všech informací, co jsem mohla dostat.

Asi měsíc po tomhle zážitku se mi ozval pan Jánský ze Suchdola, který se dlouhodobě se svým projektem Historie Suchdola věnuje všemu, co souvisí se Suchdolem. A ptá se mě, zda bych nechtěla něco napsat o dědovi, že chystá články o jménech na pomníku u školy. Úplně mě polilo horko... já celý život okolo toho pomníku chodila a netrklo mě to. Ano, bylo tam jméno Behenský, ale víte jak to s holkama je..

Napsala jsem svůj první článek o tom, co jsem našla, který vyšel v Suchdolských novinách. Po čase opět zní telefon a volá mi člověk z Pankrácké věznice, že četl tenhle článek a že má asi pro mne další informace. Že se dlouhodobě věnuje studování podrobností o atentátu na Heydricha.

Co má děda společného s atentátem na Heydricha?

To člověk opravdu nevěří, jaké je to puzzle. A zajímalo ho, co jsem tam všechno našla a jestli to může vidět. Jistě.. setkali jsme se a bohužel to, co jsem myslela, že patřilo k vysílačce - jakási podložka a sluchátka - nebylo to, co jsme hledali. I tak jsem ho určitě potěšila svými nálezy. Našla jsem např. seznam jmen bachařů s jejich popisy, jací jsou. Byl tam dopis na kapesníku, který Karlík, můj otec, psal tatínkovi do věznice.. a ten už v tu dobu mrtvý.

Dozvídala jsem se, jak skupina kolem Morávka, Mašína a dalších, měla v pozadí dalších x lidí, kteří jí podporovali. Že ta jména pomalu rozkrývá, jejich funkce v operaci Anthropoid. A že děda byl zřejmě poslední, kdo vyslal depeši před atentátem na Heydricha. Vykládal, jak šel po stopách Morávka, jak studoval ten dům, kde ho přepadli, jak našel ještě v zárubních dveří stopy po střelách. Seděla jsem, ani nedutala. Neuvěřitelné. Pak už mi jen vykládal, co se s vězni dělo na Pankráci a pak na Kobylisské střelnici. Bylo to strašné. A vše dokládaly artefakty, které jsem doma našla.

Po atentátu na Heydricha v roce 1942 byly v Kobylisích odvetou denně popravovány desítky mužů a žen. Zvuky výstřelů byly záměrně přehlušovány spouštěnými motory autobusů a automobilů. Od 30. května do 3. července bylo popraveno téměř 540 osob, mj. Alois Eliáš, Vladislav Vančura, Evžen Rošický či skupina občanů Lidic. Dodatečně 4. a 5. září zde byli také zastřeleni představitelé Československé pravoslavné církve v čele s biskupem Gorazdem.

Pak jsem už pochopila, proč se děda nevrátil z práce. Já vlastně ani nevím, jestli tohle všechno věděl otec... protože on brzy po našem rozhovoru zemřel.

To, kde leží asi ostatky mého dědy vím.. teda tuším... z per historiků.

Měly by být ve společném hrobě na Ďáblickém hřbitově. Přečetla jsem si, jak statečný byl i František Suchý se synem, ředitel krematoria, který uschoval jmenný seznam všech obětí a dokonce i popel. Třeba se někdy k tomu seznamu dostanu. Teď mohu jen tušit. Téměř po pěti letech jsem se vydala na Ďáblický hřbitov na přednášku právě o obětech, co zde leží. Mohu říci, že to místo vydává takovou energii, že jsem si musela sednout. A tak jsem téměř po 80 letech od smrti mého dědy mohla aspoň položit kytku k pomníku. Byl to krásný zážitek.

Dopis z pankrácké věznice

Dopis na kapesníku, který už nebyl odeslán..

Na kobylisskou střelnici, kde je také dědovo jméno na památníku, jsem se ještě neodvážila. Po přečtení mnoha textů o těch zvěrstvech si vůbec nejsem jistá, zda se tam vůbec někdy vydám. Je to zvláštní pocit, nikdy jsem toho člověka neviděla a vyvolává ve mně takovou úctu a emoce.

V tom kufru ovšem nebyly jen artefakty, vztahující se k mému dědovi. Ale i k jeho bratru Karlovi, kterého jsem znala. Podotýkám, že jsem ho znala asi tak, že babička mi řekla - jedem ke strejdovi Karlovi - a já už nepátrala, kdo je strejda Karel. Až za těch 55 let....

Měla jsem ho strašně ráda, tolik pokory, klidu... pamatuji si, že jsem se ho jako malá holka ptala, co to má na té ruce. A on mi odpověděl - to je číslo, číslo z koncentráku. Přežil jsem jen díky tomu, že jsem se naučil opravovat boty.. a důstojníci všichni potřebovali opravu bot. Babička si tam pravidelně vozila boty na opravu. Mně bylo 7 a nevěděla nic, co je koncentrák, že?..

A pak jsem našla jeho dopisy z Buchenwaldu. A to už je jiný příběh.