Historie rodiny Fochler a Pěgřimek a vlastně i celých Jeseníků
O existenci německého rodu Fochlerů jsem celý život neměla ani potuchy. Byl to můj děda – Josef Fochler, který nastartoval moje bádání, protože jsem vlastně vůbec nic nevěděla ani o oblasti Jeseníků, kde rodina žila.
Abych vůbec pochopila, jak složité místo to bylo, četla jsem kde co. Nejvíce jsem ale načerpala z knihy „Zlaté hory v Jeseníkách, letopisy“ od Sotirise Joanidise. Z této knihy jsem si poskládala historii místa a cituji některé pasáže.
Maminky rodokmen mě zavedl do oblasti Heřmanovic, Zlatých hor, České Vsi, Adolfovic, Bukovic a Jeseníku. Tam žili Fochlerové.
Moje babička Anna Pěgřimková to ovšem neměla o nic jednodušší, protože pocházela z Karviné – Lazů a celá rodina Pěgřimků žila v Dolní, Prostřední a Horní Suché a v Karviné, Petřvaldě, Fryštátě.
Do to tedy bylo historicky za oblast?
Osídlení severní Moravy a Slezska
Bezpečné známky osídlení jsou doloženy objevem na lokalitě ve Vidnavě. Zlatohorsku nejblíže byly stopy Keltů objevené ve Starém Hradisku na Prostějovsku a keltském oppidu na Hostýně. V poslední době bylo nalezeno nejstarší a nejrozsáhlejší opevněné staré keltské oppidum u Němčic nad Hanou, které Keltové založili ve druhém stol. před naším letopočtem. Leží v blízkosti tzv. jantarové stezky, přímo ve středu Moravy. Archeologové zde nalezli hliněné destičky na výrobu stříbrných mincí, zlaté mince běžné bójské ražby a stovky zlomků bronzových a železných spon. Na dnešním území České republiky se usídlil keltský kmen Bojů, který dal naším zemím i jméno (latinsky Bohemia). Nejstarším dokladem keltské přítomnosti z doby jejich expanze je sídliště v Holasovicích, kdy ve 3. stol. došlo k ovládnutí původního plátenického lidu. Vpád asijských národů Hunů do evropské krajiny ve 4. stol. našeho letopočtu rozvrátil římskou říši a dal tak podnět k stěhování národů. Hunové se načas usadili ve zdejším kraji, ale zakrátko toto území obsadily germánské kmeny, zejména Kvádové a Markomané, Burgundi a Vandalové.
Můžeme však předpokládat, že to bylo slovanské osídlení. Poukazují na to mnohé slovanské názvy řek i osad v okolí (řeky: Bělá, Prudník, Olešnice, Staříč, obce: Javorník, Hradec a Vlčice, které měly v lokační listině zákaz usazování Němců, aj.). Slované zde museli žít tak dlouho, aby se tyto názvy ustálily, a mohly vydržet stovky let. Snad nejstarší, s největší pravděpodobností slovanskou osadou, je v análech zmiňované „oppidum" na Příčné hoře nad kaplí sv. Anny nad Horním Údolím. Založili ho horníci, kteří ovládali techniku dobývání zlata ražením štol.
„ Počátky osídlení města je nutno klást hluboko do doby před r. 1220 a nechybí oprávněné názory, ze se tu rýžovalo zlato už v římských dobách. Ani Slované, asi z kmene Holasiců, nemohli zlato nacházející se téměř na povrchu přehlédnout," tvrdí Rudolf Zuber.
V průběhu 12. stol. probíhala nová slovanská a následně německá kolonizace Jesenicka.
Přeskočíme několik století a posuneme se už do období, které známe z matrik. Po bitvě na Bílé hoře Habsburg, katolík, německý a římský císař Ferdinad II v r. 1627 zakázal protestantismus. Začala doba jednostranného náboženského útlaku. Převážná část domácí šlechty a měšťanstva se raději odstěhovala do ciziny, než aby přestoupila na katolickou víru. Poddaní ze svých gruntů se však stěhovat nesměli. Museli tedy přijmout katolickou víru. Na Zlatohorsku byly rekatolizovány hlavně Ondřejovice a Zlaté Hory. Ostatní obce nebyly protestantskou vírou tak zasaženy.
Přesto pokračoval rozkvět hornictví. Budování štoly Svatých Tří králů, nálezy dvou nej-známějších valounů zlata, postavení mincovního domu na místě dnešní fary, první zmínka o poštovním úřadě na cestě z Vratislavi do Olomouce dokladují, že město bylo na vrcholu slávy, která však trvala krátce.
V roce 1618 – 1648 vypukla třicetiletá válka a také zabíjel mor.
Násilná rekatolizace přinesla daleko větší pohromu v podobě čarodějnických procesů. Skutečné pronásledování začalo ve Zlatých Horách koncem 30. let 17. stol. po velkém moru, kdy byl kdekdo obviněn z travičství. Značný úpadek osvěty, školství a církve, která strašila pekelnými mocnostmi a věčným zatracením přispěl, obzvlášť u prostého a naivního obyvatelstva, k přesvědčení o možnosti existence čarodějnic. Proto tedy vzplanuly hranice s nešťastnými obětmi.
Že upalování čarodějnic byl dobrý obchod pro církev, ale také pro obce, dokazuje písemná žádost heřmanovického hejtmana o zavedení soudu s čarodějnicemi i v jeho obci. Jeho žádost byla zemským hejtmanem v Nyse písemně zamítnuta dne 6. září 1640 s tím, že: „...městu Zlaté Hory jsou jeho prastará práva ponechána a předmětné osoby z Heřmanovic, Horního a Dolního Údolí ve Zlatých Horách budou souzeny.
Postavení venkovského lidu se v tomto století zhoršovalo. Už od poloviny 16. stol. proto docházelo k selským bouřím a vzpourám (Ondřejovice). K těmto špatným životním podmínkám často přibyly nemoci.
V roce 1716 byl také mor ve Slezsku zničující, lidé leželi nepohřbení v kaplích nebo na ulicích. Slezsko i město Zlaté Hory přišlo o dvacet procent obyvatel.
Od konce třicetileté války do roku 1740, téměř jedno století, nebyly Zlaté Hory dějištěm velkých vojenských pohybů nebo válek. Obyvatelé snad jen sledovali s pocity hořkostí nebo smutku boje Rakouska - své vlasti s rozpínavou Osmanskou říši.
Pohoda ve městě zmizela, když nová rakouská císařovna Marie Terezie začala válčit s pruským králem Fridrichem II. o svá území (dědictví po otci), která pruský král ne¬ čekaně a rychle koncem roku 1740 vojensky obsadil. Šlo o území Dolního a Středního Slezska, z nichž se rakouská vojska stáhla až k jesenickým horám. Tak začala válka mezi Rakouskem a Pruskem.
Fridrich II. v tichosti Zlaté Hory odstoupil Rakousku a 28. července 1742 v Berlíně podepsal s Rakouskem mír. 20. října téhož roku byl v Bílé Vodě podepsán protokol o státní hranici a byla určena regulační komise, která stanovila až do dnešních dnů platnou hraniční čáru. Jánský Vrch (Javorník), Vidnava, Žulová, Jeseník a Zlaté Hory připadly Rakousku. Glucholazy a ostatní území na sever Prusku.
Zlaté Hory se staly městem na hranici odříznutým od přirozeně spádového území Slezska. Město zničené požárem trpělo ustavičnými přechody vojsk, zejména když zde řadili pověstní panduři se svým velitelem baronem Trenkem. Přes velké škody se velká část obyvatelstva přikláněla na stranu Prušáků, kromě starosty Fitze, který veřejně pranýřoval příchylnost měšťanů k nepřátelským vojskům. V r. 1744 starosta musel utéct na Moravu, aby nebyl zatčen.
Městu byla odebrána horní práva a muselo platit válečné daně a kontribuce. Nové hranice byly v některých případech opřeny o vodní toky - Opavici, Opavu, Odru, Olešnici. Rázem byly rozděleny celé vesnice, roztrženy rodiny, znemožněn přístup ke kostelu, škole a podobně. Z území Slezska, které mělo rozlohu 45329 km2, zůstalo Rakousku je 5147 km2.
V naději, že se jednou celé Slezsko opět vrátí k Rakousku, zbytek Slezska byl zorganizován jako samostatná země s hlavním městem Opavou. V roce 1754 bylo na slezském území 154 782 obyvatel, v roce 1790 - 237 340, v r. 1815 - 337 224 a v r. 1846 - 466 002.
Rozdělením Slezska válečné útrapy neskončily. Obě soupeřící armády se na tomto území několikrát vystřídaly. V roce 1756 začala tzv. sedmiletá válka, během níž se Marie Terezie pokusila znovu Slezsko získat. Nepovedlo se jí to. Na jaře a na podzim téhož roku se bojovalo ve Zlatých Horách kolem kopce sv. Rocha. Dne 30. dubna 1759 byli Prusové poraženi rakouským generálem de Ville. Mír v Hubertsburgu v r. 1763 obnovil dřívější dohodu a hranice vratislavského míru.
8. července 1766 ve 3.00 hodiny odpoledne přijel císař Josef II. s velkým doprovodem do Zlatých Hor. Pozdravil jej a přivítal starosta města. Při této příležitostí podal císaři písemnou prosební žádost o znovupřidělení svobod hornickému městu. (Císař žádost přijal, ale horní právo městu neudělil a ani daně mu neodpustil). Mír uzavřený 8. března 1779 v Těšíně válečnou dobu ukončil. Třicetiletá válka spolu s čarodějnickými procesy a pak období slezských válek bylo nejubožejší dobou od vzniku Zlatých Hor.
Nové osídlování kraje bylo vyvoláno a podporováno císařem Josefem II. S centralistickou populární hospodářskou politikou jeho vlády šla ruku v ruce germanizace, ohrožující rozvoj českého národního vědomí na Zlatohorsku však nepociťovaná.
V posledním desetiletí 18. stol. a začátkem 19. stol. intenzita přistěhovalectví vzrostla. Noví němečtí obyvatelé obsazovali slezsko - moravské pohraničí, zakládali zde nové osady, vesnice. Mýtili lesy a zřizovali pole, nebo pastviny. Na okrajích slezských a také příhraničních českých a moravských měst budovali nové domy a ulice. Vzniklo tak souvislé německé osídlení, které mělo počátky již ve třináctém století a trvalo do konce druhé světové války. Německy mluvícím obyvatelstvem byla rozšířena Ostrava, Opava (Troppau), Krnov (Jágerndorf), Bruntál (Freudenthal), Vrbno (Wurbenthal), Rýmařov (Rómerstadt) a dále Šternberk, Šumperk, Hanušovice, Králíky, Žamberk. Na tomto území, kde ještě byly české názvy, byl k ním vytvořen německý ekvivalent.
Od r. 1848 do vzniku Československa
V polovině 19. stol. došlo k novému politickému členění rakouské monarchie a byla zavedena nová organizace politické správy, která nahradila dosavadní vrchnostenské zřízení.
V roce 1846 v důsledku nákazy brambor plísní a znovu vypukl hladomor, který způsobil hlubokou společenskou krizi. Trval tři roky. Na Zlatohorsku a jeho přímém okolí hlady zahynulo 96 obyvatel. Lidé jedli polévku z otrub, syrový salát a shnilé brambory.
Bída obyvatel vyvrcholila v roce 1848.
Tento revoluční rok měl nejbouřlivější průběh na venkově. Poddaní odmítali robotovat. K dramatickým ozbrojeným střetnutím došlo i ve Zlatých Horách, v Bílé Vodě a v Horních Hošticích, kam bylo povoláno vojsko. Hladovějící obyvatelstvo pustošilo panské a biskupské lesy a dřevo pašovali za laciný peníz do Pruska. Přadláci se bouřili proti nespravedlivým praktikám výkupčích příze. Pytlačení a krádeže měl trestat městský syndik, ale ten se na pytláky díval spíše s porozuměním než s úřední přísností.
První světová válka
Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku 29. 7. 1914.
Při tak velké převaze rakouských zbraní se mělo za to, že to bude krátká válka. Nečekalo se, že z toho vznikne světový požár, který potrvá déle než 4 roky.
Bylo sbíráno i ostružinové a malinové listí jako náhražka čaje (13 pytlů), vlna, kaučuk, látkové odpadky, plátno a příze. Pro vdovy a sirotky byl ve městě založen fond. Na válečnou půjčku tehdy odevzdaly Zlaté Hory 7 310 250 K, tedy na místní poměry velmi slušnou částku.
Většina zlatohorských průmyslových podniků byla přebudována pro válečné účely. Během válečných let bylo město postihováno častými požáry, které zničily celé ulice.
Vytvoření první československá republiky
Konec první světové války už rakousko - uherskou monarchii rozdělil nadobro. Myšlenky národního sebeurčení a sociálního osvobození, které hluboce pronikly do širokých vrstev českého obyvatelstva, vyvrcholily vznikem Československé republiky.
Přestože Rakousko a Německo válku prohrálo, německy mluvící obyvatelstvo v rakouském Slezsku s Versailleskou smlouvou ani s vytvořením republiky nesouhlasilo.
Slezští a moravští němečtí poslanci vyhlásili 30. 10. 1918 celé Slezsko a část Moravy za provincií Sudetenland, která se měla stát součásti Německého Rakouska a byl zvolen její zemský sněm.
Vláda Sudetenlandu měla i své vojsko - domobranu, která byla připravena bojovat proti novému státu, ale podpora z Vídně byla spíš symbolická.
Aby vláda zajistila v pohraničním území klid, v prosinci 1918 československé vojsko začalo obsazovat Slezsko. Zlaté Hory byly obsazeny československým vojskem v lednu 1919 a to II. praporem 13. olomouckého střeleckého pluku. Přes námitky německé městské rady zavlála na radnici československá vlajka. S vojskem přišlo i několik desítek českých státních zaměstnanců.
Odpor německy mluvícího obyvatelstva proti Československu však trval. Obzvlášť silné nacionální hnutí se objevilo právě ve Zlatých Horách, v Jeseníku a Javorníku.
Slezská země jako státoprávní organizační jednotka s hlavním městem Opavou byla zrušena v r. 1928. Slezsko se stalo součástí Moravy s hlavním městem Brnem jako země moravskoslezská. Po Hitlerově nástupu k moci rostla v pohraničních oblastech úloha organizace Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), v níž hlavní jádro tvořily rozpuštěné strany DNP a DNSAP. Sudetendeutsche Heimatfront se před parlamentními volbami v r. 1935 pře- transformovala na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei - SdP) v čele s Konrádem Henleinem.
Československá republika se proti těmto nacionálním aktivitám bránila: 1932 zákazem užívání hákového kříže v jakékoliv formě, 1933 zákazem veřejného vysílání zahraničních rozhlasových stanic s programem nepřátelským vůči československému státu a zákazem zpěvu fašistických písní.
V r. 1936 byla zakázána brožura o Sudetoněmecké straně SdP. Možná, že těmito zákazy jen přilévala oleje do ohně.
Už volby, které se konaly 19. 5. 1935, ukázaly ostrý nesouhlas Němců s Československou republikou. Z celkového množství 2712 volebních hlasů do zlatohorského zastupitelstva bylo dáno něm. sociálním demokratům 310, německým křesťanským demokratům 958, Henleinově straně 1272. Ostatní strany získaly velmi málo.
Situace v německém pohraničí se dále vyhrocovala zásluhou henleinovců, kteří ovládli celou sít německých spolků a organizací. Začalo období bezuzdných nacionálních štvanic kulminujících po „anšlusu" Rakouska a dalších událostech směřujících k Mnichovu. Strana německých křesťanských sociálů a agrárníků se rozpustily, členové většinou přešli do SdP. Obzvláště mladší členové SdP v letech 1937 a 1938 ve zvýšené míře opouštěli své domovy a utíkali do Německa, odkud se po vojenském výcviku vraceli nazpět a organizovali nacistické bojůvky pod názvem freikorps (FS - Freiwilliger Schutsdienst). Koncem roku 44 byla nálada všelijaká, mezi německým obyvatelstvem zavládl strach o budoucnost.
Někteří s nadějí očekávali, že wehrmacht brzy dostane zázračnou zbraň a tím válku vyhraje, ale vývoj nešel podle jejich přání.
V polovině prosince probíhaly nad Horním Slezskem prudké letecké boje mezi německými stíhačkami a americkými bombardéry. Budovaly se protiletecké kryty.
Začátek nového roku 1945 byl klidný, ale byl to klid před bouří. 12. ledna nastala ofenzíva Rudé armády podél slovenských hranic na Košice a Prešov, a také přes Polsko k hranicím východního Pruska. Celým krajem začaly znovu projíždět kolony vystěhovalců před frontou.
Ze Zlatých Hor odjížděly i rodiny, které sem přišly při bombardování Německa v roce 1943. Německé obyvatelstvo si uvědomilo, že se karta obrátila a zmocnila se ho hrůza. Na vyvolený národ přišla pohroma, jakou nikdo nečekal. Začali se stěhovat civilové i vojáci, četníci a policie. Kdo měl jakýkoliv potah, auto, motocykl, často stačilo i obtížené kolo, utíkal. Byly to tisíce povozů. Z polských krajů se na západ stěhovali němečtí osídlenci, kteří před dvěma léty vyhnali polské sedláky z jejich statků.
Od konce března r. 1944 také na západ projížděly transporty zubožených zajatců různých národností, kteří pracovali v uhelných dolech a různých továrnách na severní Moravě a ve Slezsku.
V únoru, březnu a dubnu 1945 procházelo Zlatými Horami několik transportů smrti z polských území, kde byly vyklizovány koncentrační tábory. Tyto transporty byly doprovázeny domobranou. Z 23. na 24. března 1945 městem přecházeli v doprovodu vojáků a SSmanů vězni z Osvětimi - Březinky.
Po osvobození Ruskou armádou vznikaly stanice SNB.
5.6.45 začali na území přijíždět první civilní osídlenci a to nejprve zaměstnanci ČSD, pošty a jiné. Jelikož sem nebylo žádné dopravní spojení, přicházeli většinou pěšky.
V červnu byla zřízena funkce osídlovacího referenta, kterou vykonával inspektor finanční stráže Eduard Smítal. Staral se především o dosazení národních správ na obchody, živnosti a drobné provozovny. Na německé živnosti, obchody a továrny byla uvalena národní správa. Osídlování zkonfiskované zemědělské půdy spadalo pod pravomoc Zemského úřadu, komisariátu v Jeseníku. Oblast 40 obcí na Jesenicku byla zemskou osídlovací komisí v Ostravě určena pro uchazeče z okresu Karviná a Ostrava - venkov, dále pro neuspokojené uchazeče z okresu Valašské Meziříčí, Vyškov, Kroměříž, Litovel a Uherské Hradiště.
Poválečné Československo nabývalo velice rychle zcela nových rysů. Základnu tohoto vývoje vytvářelo vyhlášení dekretů prezidenta republiky, nesprávně nazývaných jako „Benešovy dekrety".
Ve skutečnosti je to 95 právních norem publikovaných ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé v době od 2. dubna do 27. října 1945. Převážná většina, zhruba 70 těchto dekretů, řešila administrativní a správní problémy ČSR. Dekretem č. 5/1945 z 19. května se zaváděla na majetku Němců tzv. národní správa. Ústavním dekretem č. 33/1945 z 2. srpna se upravovalo československé státní občanství osob německé (a také maďarské) národnosti tím způsobem, že jim bylo odebráno. O jeho navrácení si mohli požádat.
Takzvaný „velký" dekret hovoří o potrestání německých zločinců a zrádců. Dlouhodobým žalářem, popřípadě smrtí, měl být potrestán každý, kdo se dopustil velezrady, kdo způsobil smrt nebo uvěznění osob, propagoval okupační moc apod.
Žádný z „Benešových dekretů" nezakotvuje odsun Němců.
Odsun Němců je uveden ve 13. článku konference Postupimské dohody skončené 2. 8. 1945, v níž se také říká: „... spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně a slepě poslouchal ..." Je signován zástupci vítězných mocností, tedy Velké Británie, USA, SSSR. Postupimská konference dospěla k dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa, Maďarska a Slovinska. Tři vlády uznaly, po projednání otázky ze všech aspektů, že musí dojít k odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa. Souhlasili s tím, že jakýkoliv odsun, k němuž dojde, se musí provádět organizovaně a humánním způsobem. Vítězné mocnosti rozhodly, že Kontrolní rada v Německu musí přihlédnout ke spravedlivému rozdělení těchto Němců do všech okupačních pásem a navrhla lhůtu a rychlost, s níž by se měl další odsun obyvatelstva uskutečňovat s přihlédnutím k situaci v Německu.
Na konferenci se také dohodlo o politických a hospodářských zásadách koordinační politiky spojenců vůči Německu v období spojenecké kontroly. Také rozhodla, že německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a spojenci budou i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě nutná opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír.
Německá menšina v Československu se dostala do postavení bezprávných obyvatel. Pozbyli čs. občanství, a tím jakoukoliv právní ochranu. Poválečná doba tak umožnila nejrůznějším českým a slovenským individuím beztrestně páchat na Němcích skutky srovnatelné s nacistickými zločiny za války. Někdy „konfiskace" probíhala zcela nelegálně, spíš si jednotlivé osoby vyhledávaly vzácnosti v německých domácnostech a přisvojovaly si je. Němcům byla zakázána jakákoliv společenská činnost a shromažďování, včetně návštěv kin, divadel, účasti na schůzích spolků, na poutích, nesměli poslouchat německý rozhlas aj. Nevycházely žádné německé noviny ani časopisy.
Koncem července byl obyvatelům německé národnosti z celého jesenického okresu dán příkaz k odsunu.
A o tom zas příště.
Dnešní pojem Sudety, sudetský je vykládán různě. V české poválečné společnosti je chápán většinou pejorativně, jako něco, co je lepší nechat pod pokličkou. V části německé společnosti pak jsou Sudety ztracenou vlastí.
Pravděpodobný původ slova Sudety je z keltského sud - kanec; éta - les, čili „Les kanců“.
I v tomto názvu má prsty Ptolemaios. V jeho Geografii, v XI. kapitole druhé knihy, je název Sudeti montes lokalizován mezi body 34° západovýchodní - 50° severojižní a 40° západovýchodní - 50° severojižní orientace. Přesto byla konkrétní lokalizace i toho horského masivu předmětem řady sporů. Ptolemaiovy nejasné údaje se vysvětlují jako:
1. horské pásmo kolem české země, 2. dnešní Krušné hory, 3. Bamberské vrchy, 4. pásmo hor mezi zeměmi Slezsko, Čechy a Morava.
Poslední vysvětlení pak získalo během doby nejpravděpodobnější lokalizaci názvu Sudety.
