Okolo Mont Ventoux
Celou dobu jsme jezdili okolo velmi známé hory. Její bílý vrcholek ovšem není zasněžený, nýbrž pokrytý bílými skalami. Vrchol hory je holý vápenec bez vegetace a stromů, díky čemuž se vrchol hory jeví na dálku jako zasněžený po celý rok (sníh vlastně trvá od prosince do dubna).
Mont Ventoux je 1912 m vysoká hora v jihovýchodní části Provensálských Alp přibližně
20 km severovýchodně od města Carpentras v departementu Vaucluse v nadmořské výšce 1895 m.
Mystická hora , kde se odehrály vždy velké cyklistické příběhy. Tady zemřel Simpson, kolaboval Merckx, Pantani útočil na Armstronga.
Verdikt z avignonské nemocnice o smrti Simsona zněl: příčinou smrti se stala zástava srdce způsobená vedrem, dehydratací i užitím amfetaminu a alkoholu. Závodníci se prostě dopovali, čím to šlo, aby tento vrchol zdolali.
Cyklisté chtěli další etapu zrušit, nakonec ji jeli jako procesí.
Na počest mrtvého soupeře nechali vyhrát jiného Brita, Barry Hobana. Ten se dva roky poté oženil se Simpsonovou vdovou Helen.
I takovouhle historii má tenhle šílený kopec.
Výstup na Mont Ventoux nebývá do programu Tour de France zařazován tak často, ale je-li zařazen, slibuje pro fanoušky cyklistiky neuvěřitelný zážitek. Celkem končila etapa na vrcholu Mont Ventoux 7krát. Cíl je v nadmořské výšce 1909 m. Stoupání z Bédoinu na Mont Ventoux je profesionálními cyklisty považováno za jedno z nejnáročnějších. Průměrný sklon kopce je 7,43 % a současná délka tratě 21 825 metrů.
K Mont Ventoux mají snad všichni cyklisté úctu. Je to strašák. Dvacetikilometrová řehole. Po pozvolném začátku v největším cedrovém lese v Evropě se cyklisté probíjejí k Chalet Reynard, kde začíná nejtvrdší úsek. Už žádný les, žádné křoví.
Nic. Jen "měsíční krajina". Zvlášť v horkých dnech tu dokáže být dokonalé peklo. Tady, kde je jen bílá skála, už opravdu nečeká žádný odpočinek, žádná úleva. Výhled na nekonečnou asfaltku a v dáli věž observatoře zničil mnoho statečných mužů. Navíc tu fouká ostrý vítr! Ne nadarmo Mont Ventoux v překladu znamená Větrná hora.
Nahoru vedou tři silnice, při Tour de France se využívá pouze ta z městečka Bédoin, při jiných závodech i severozápadní trasa z Malaucéne.
Cyklističtí nadšenci volí nejlehčí východní cestu ze Saultu. Projíždějí okolo nám už známého hotýlku v Aurelu, kde se většinou občerstvují na terase a pokřikují na kolem jedoucí kolegy.
Aurel je vůbec velmi hezká vesnička plná strmých ulic vytesaných do skály. V horní části obce sedí kostelík a zámek z 13.století, ale není přístupný.
Náš hotel byl jeden z nejkrásnějších na naší cestě. Ovšem také plný překvapení.
Velcí pavouci a štír ve sprcháči.. to bylo něco pro mne:-). Ale prostředí, pokoje, jídlo, to byl opravdu zážitek.
Další zajímavou zastávkou bylo vystoupání do lesů Auberge a na farmu Les Esfourniaux. Chovají zde daňky a kozy a zabývají se ekologickým zemědělstvím. Zde nešlo vůbec o fotografování.. ale o skutečný kulinářský zážitek. Majitel Mikael byl jeden z mála francouzů, kteří mluví anglicky a tak jsme i celkem věděli, co to vlastně budeme jíst. Jinak při návštěvě restaurace prostě odhadujete, co by to mohlo být. Ovšem díky francouzké kuchyni se nikdy nespálíte. Všechno je výborné.
Ještě že nás věrně doprovázeli naši řidiči. Byli ochotni zajet téměř všude, proplétali se uzounkými uličkami vesniček a stoupali po nesmyslných polních cestách. Představa, že se musíme s těmi zemdlévajícími těly ještě dopravit někam k autobusu, by byla šílená.
Ujíždíme k moři. Když se už celá naše Provence nese v duchu umění, tak nesmíme minout Arles.
