Saintes-Maries-de-la-Mer a Camarque
Náš autobus dorazil do tohoto letoviska v krajině lagun a solných stepí v poledne a zaparkoval hned u břehu jezera, kde žijí plameňáci. Moc to tam sice nevonělo, ale úchvatný pohled to byl. Člověku se jen chtělo stát a koukat na tu žijící lagunu, kde se stále něco dělo.
Městečko je malé a návštěvníci se v něm velmi rychle zorientují. Na nábřeží je aréna na koridu a přístav s marinou. Všechny uličky vedou ke kostelu Stes-Maries (Svatých Marií), který dříve nesloužil jen jako duchovní stánek, ale i jako pevnost, z jejíž věže je vidět daleko na moře a široko do kraje, a chránil tak místní lid před invazí pirátů.
Jméno tohoto malebného městečka s bílými domky a románským kostelem je postaveno na legendě, kdy sem, po vyhnání z Palestiny, byly zaneseny na loďce Marie Jakobé, Marie Salomé, Máří Magdaléna a služka Sára a přinesly do Provence křesťanství.
Služka Sára má ještě jeden úkol. Je totiž patronkou Romů, kteří sem na konci května proudí na festival. Festival je příležitostí ke svatbám, křtům a horlivým náboženským aktivitám a sjíždějí se sem Romové z celého světa.
Moře je tu krásné a klidné. Marína na cestě k pláži jen krásně doplňovala celý den a my, šťastní jak blechy z té mořské vůně a šplouchání, si užívali tohoto posledního výletu.
A jaké bylo moje překvapení, když jsem při hledání informací našla obrazy Vincenta van Gogha. No kdo jiný už by měl v téhle oblasti tvořit, že?
Oblast Camargue je domovem jedinečného plemene býků, kteří zde žijí polodivokým způsobem a jsou černí. Ačkoli je toto plemeno menší než moderní šlechtěná plemena, není v žádném případě méněcenné. Býci se chovají na maso, které je vysoce ceněno gurmány, a ti nejagresivnější jedinci jsou chováni pro koridu, která se koná v Saintes Maries de la Mer nebo v Nimes a v Arles o náboženských svátcích a kvůli které sem váží cestu i nejslavnější španělští toreadoři.
Saintes-Maries-de-la-Mer je chovatelským centrem býků pro francouzskou koridu.
Tradiční býčí zápasy zde nejsou ty španělské – zde neteče krev – tedy z býka. Je to druh koridy, kdy Francouzští toreadoři těm ze španělsky mluvícího světa dokazují, že se mohou v aréně odvážně popasovat s býkem, aniž by to jejich protivníka s rohy stálo život.
Zatímco v klasické koridě jde o choreograficky dokonale zvládnuté zabití tura, v course camarguaise (camargský běh) jde o to, udělat z býka vola. Rozdivočí býka a následně zmizí za dřevěnou ohradu .. a býk neví, která bije. Zatímco ve Španělsku lidé aplaudují estetické smrti (pokud něco takového vůbec existuje), pro potlesk Francouzů stačí, když toreador z hlavy živočicha vezme jeho ozdoby a kromě toho musí ještě rychle zmizet.
Běhání s býky je tradice, se kterou se ve Francii mimo její jih nesetkáte. Ale dnes už přerostla spíše v turistickou atrakci.
Všude byly plakáty o tomto představení a já ho stejně nakonec odmítla. Nevím proč, nemám ráda ale ani španělskou koridu, a tak i tato „hra“ mne neoslovila.
Určitě je v tom kus odvahy a obratnosti, postavit se do arény s takovým půltunovým monstrem, určitě jsou toreadoři, resp. raseteurs, i krásní muži, ale moje představy o sportovním klání jsou asi zcela jiné.
V Camarque a koně zrození z mořské pěny
Koncem třetihor a počátkem čtvrtohor došlo ke katastrofě. Tající vrcholy ledovců způsobily vzdutí mořské hladiny i kontinentálního vodstva a bouřící vody řek Rhony a Durance na své pouti smetly do náruče moře všechno, co jim stálo v cestě. Byla to potopa, která způsobila nejdramatičtější změny v historii kraje jménem Camargue, a díky ničivé síle vod dostalo deltovité ústí řeky Rhony svou dnešní podobu.
Dávná pověst vypráví o zrodu bílých koní na severu země. Rozsáhlý požár lesů na úbočích hor hnal stáda dnem i nocí stále na jih a jen chabé zbytky zubožených zvířat unikly pasti, kterou jim voda nastražila. Pár klisen a dorostlých hříbat, vedených hřebcem, který stádu razil cestu. I jemu plameny pročesaly hřívu, ale nevzdal svůj boj s běsnícími živly. Podoben živé pochodni se vnořil do vln, aby našel pro své stádo pevnou zemi, místo pro přežití.
Bažinatá Camargue se stala novým domovem pro vystrašené koně, sužované záplavami, hejny hmyzu, nedostatkem pastvy na rozpraskané půdě plné soli. Jejich bílá barva odráží sluneční paprsky, široké kopyto poskytuje dostatečnou oporu při pohybu bažinami a tvrdý boj o přežití posílil skromnost, odolnost a vytrvalost zvířat. A kdesi hluboko v duších místních obyvatel se zrodila legenda o hřebci s hořící hřívou, vycházejícího z mořské pěny….
Koně mají mít „barvu mořské pěny“, jen zřídka se objevují jiné barvy. Hříva a ocas jsou hedvábné. Hříbata se rodí tmavě hnědá, mezi 3 - 4 rokem se vybělují.
To, čím jsou na severu Ameriky kovbojové a na jihu vaquaeros, tím jsou v Camargue gardiani. Jezdci, kteří se už v sedle narodili a mají pro strach uděláno. V době největších slavností jsou oblečeni v bílých kalhotách s černými lampasy, bílé košili s černou vázankou a černém velurovém saku, oblek doplňuje černý nebo krémově zbarvený klobouk. Camargský kostým je pro všechny stejný, vesnice se odlišují pouze využitím šperků.
A na závěr našeho putování se nám dostalo zážitku vpravdě královského. Odjížděli jsme v podvečer a v okamžiku, kdy se slunce dotklo obzoru, se na pláni objevilo stádo koní. Hřívy jim hořely v zapadajícím slunci a já jen nehybně stála a zírala na ty obrazy. Pověst nelhala….
Držela jsem sice fotoaparát.. ale fotku jsem neudělala.
Navždy jsem si ten obrázek vyfotila jen do hlavy.
Provence se se mnou loučí nádherným západem slunce a já tajně doufám, že se ještě uvidíme.
